Železnorudská vzpoura 1919 – polozapomenutá historie

Asi už také nedokážete spočítat, kolikrát jste cestovali vlakem z Železné Rudy do Nýrska, Klatov a Plzně. Většinou se kocháme výhledem na šumavské louky a hřebeny. Tímto směrem putoval v roce 1919 i obrněný vlak vzbouřených železnorudských legionářů. Navrátilci z ruských legií, kteří měli chránit město a hranici, na své bojové cestě ovládli vojenské posádky a převzali kontrolu i nad městem Klatovy. Zastavili se až na jižním okraji Plzně. Hlavní organizátor byl v následném procesu odsouzen ke trestu smrti. Zásahem T. G. Masaryka byl nakonec omilostněn.

Před tím, než předáme slovo historikovi Janu Jirákovi dodejme, že původní mohyla legionářů, u které začíná tento příběh, se do dnešních dob nedochovala.

Na Klostermannově náměstí však na počest legionářů stojí novější a památkově chráněný pomník.

Původní deska s propagandistickým nápisem:
ZDE V ŽELEZNÉ RUDĚ PROVEDLI V HLADOVÉM LÉTĚ 1919
VOJÁCI PRVNÍHO STRÁŽNÍHO PRAPORU
VEDENI BÝVALÝMI ČESKOSLOVENSKÝMI RUDOARMĚJCI
PRAPOR VZPOURY PROTI BURŽOASII ZA SOCIALISMUS, ZA VLÁDU LIDU.

byla v roce 1994 nahrazena novou s nápisem:
NA PAMÁTKU ČESKOSLOVENSKÝM LEGIONÁŘŮM / 28.10.1918 / VZNIK ČESKOSLOVENSKA

Při Vašich toulkách Železnorudskem se tedy vydejte na železnorudské Klostermannovo náměstí objevit poněkud zapomenutý pomník. Nenechte si ujít cestu romantickým vlakem směr Špičák a Hojsova Stráž. Z Hojsovy Stráže se pak do Železné Rudy můžete vrátit přes Hamry a Černé jezero, nebo přes Můstek a Pancíř. Méně náročná cesta je opačným směrem – vystoupat (nebo se nechat vyvést) lanovkou na Pancíř a pak přes Můstek sestoupit do Hojsovy Stráže. Vlakem se pak vrátíte zpět.


V létě 1919 regionem zahýbala událost, která byla v následujících desetiletích probírána propagandami všech režimů, které se v Čechách vystřídaly, ať už negativně, nebo naopak velmi pozitivně až glorifikovaně.

Neděle 13. července 1919

Vše začalo v neděli 13. července 1919, kdy se v Železné Rudě pořádala připomínka druhého výročí bitvy u Zborova. Akci připravila místní vojenská posádka, kterou z většiny tvořila II. pochodová rota I. praporu vojáků, kteří se vrátili z Ruska.

Do tohoto pohraničního městečka ji poslalo vrchní velení, aby zde nejprve potvrdila moc vznikající republiky a následně pomáhala střežit státní hranici. Vojáci zabrali pro svá provizorní kasárna železnorudský hotel Seidl (Ostrý).

 

Před slavností vystavěli příslušníci této jednotky nedaleko jejího sídla, u silnice ze Železné Rudy do Alžbětína, památník – mohylu, která měla připomínat padlé v bitvě u Zborova. Pomník měl být na připravené akci slavnostně odhalen.

Nakonec vše dopadlo jinak. Mohlo za to nepříznivé počasí, které překazilo organizátorům plány na mohutnou vlasteneckou demonstraci.

Navzdory nižšímu počtu lidstva, než organizátoři očekávali, vyšel od železnorudského nádraží slavnostní průvod k nově zbudovanému pomníku. U něj pronesl uvítací proslov nadporučík Vykypěl. Následovalo několik dalších projevů zástupců spolků a úřadů. Nakonec dostala od přítomného ruského vojenského atašé plukovníka Akitievskiho II. pochodová rota I. praporu na svoji standartu stuhu řádu sv. Jiří, jednoho z nejvyšších ruských vyznamenání.

Odpolední program pod širým nebem musel být pro nepřízeň počasí zcela zrušen.

Nepovedená oslava katalyzátorem nespokojenosti legionářů

Vojáci na Železné Rudě nepovedenou oslavou získali pocit, že se v republice děje něco špatně, vlastenectví není dostatečné a hlavně lidé neprojevují patřičnou úctu k legionářům. K tomu se přidalo rozhořčení ze špatného zásobování jejich posádky jídlem a snaha o udržení přísné disciplíny ze strany několika v posádce působících důstojníků bývalé císařské armády, „starých Rakušáků“, jak je vzbouřenci nazývali. Někteří vojáci nesli neúspěch s oslavami velmi těžce.

Budoucí vůdce rebelie desátník František Jelínek se následujícího dne těžce opil, v podnapilosti vyvolal rvačku, při které byl však nakonec zbit on sám. Velitel železnorudské posádky nadporučík Vykypěl jej proto poslal do Klatov, kde se měl podrobit vojenskému kárnému řízení. František Jelínek si ale vyžádal před tímto řízením dovolenou, údajně na zotavenou a zahojení utržených ran. Měl však zcela jiné úmysly.

Pondělí 21. července 1919

V pondělí 21. července 1919 se pod jeho vedením (za pomoci pobočníků četaře Josefa Glasra a desátníka Josefa Floriana) vzbouřilo a odmítlo poslušnost 40 mužů z železnorudské posádky. V odpoledních hodinách téhož dne se k nim přidal i zbytek vojáků praporu dlící momentálně v Železné Rudě.

Nejprve zatkli a uvěznili důstojníky jednotky, následně obsadili poštu a přerušili telefonické a telegrafní linky. Před půlnocí obsadili rebelující vojáci nádraží a pod pohrůžkou použití zbraní si na přednostovi stanice vynutili přistavení vlakové soupravy. Tu proměnili v improvizovaný obrněný vlak tím, že na střechu vagónů umístili kulomety, a vydali se s ní na cestu směr Plzeň.

Nýrsko

První zastávkou bylo Nýrsko. Tam vzbouřenci obsadili vlakové nádraží a vyrazili do Bystřice nad Úhlavou, kde na zámku dlely zbylé dvě roty I. praporu. Mužstvo III. roty se rychle přidalo ke vzpouře, vojáci I. roty odmítli. Důstojníci putovali do arestu a velení nad místní posádkou převzal vojín František Astaloš.

Část vzbouřené jednotky, jejíž síla již překročila stovku, obsadila v Nýrsku dva důležité strategické body - nádraží a poštu. Ve městě zabavili nákladní automobil, který vyslali jako průzkumný vůz napřed, zbylí rebelanti pokračovali vlakem.

Janovice nad Úhlavou

Automobilový předvoj vyrazil na Janovice nad Úhlavou. Zde vyvolal hluk v brzkých ranních hodinách poměrně rozruch, proto se na náměstí shromáždilo mnoho lidí včetně tehdejšího starosty Josefa Bozděcha. Zástupci vojenských vzbouřenců oznámili, že přebírají kontrolu nad poštou a nádražím, a vyžádali si od starosty příslib, že zajistí potraviny pro hlídky v obou budovách. Dalším krokem povstalců bylo odzbrojení osazenstva janovické četnické stanice.

Automobil s průzkumnou hlídkou se pak ihned vypravil na Klenovou, kde v areálu zámku a přilehlého hospodářského dvora dleli další vojáci, původně umístění v Bystřici nad Úhlavou. Většina klenovské posádky se ke vzpouře přidala a odpochodovala v sevřeném útvaru na janovické nádraží. Posílená posádka improvizovaného pancéřového vlaku pokračovala na Klatovy.

Klatovy

Zde postupovali vzbouřenci podobně jako v Nýrsku a Bystřici nad Úhlavou. Po obsazení nádraží se vypravil jeden z oddílů ke kasárnám 14. dragounského pluku. Hlídka u brány je vpustila do areálu, kde obsadili skladiště zbraní a následně vyhlásili budíček.

Ti z dragounského regimentu, kteří se přidali na jejich stranu, dostali okamžitě svoji zbraň k dispozici, ostatní putovali do arestu. Drtivá většina mužstva dragounského pluku výzvu rebelantů přijala. Pouze důstojníci a mnozí poddůstojníci odmítli. Mezitím druhá skupina zajistila ve městě budovu pošty a radnici, zároveň obsadila četnickou stanici a zabavila těmto strážcům zákona střelné zbraně. V Klatovech se v ten den konal na náměstí výroční trh a vzbouřenci „upravili“ improvizovanou vyhláškou jeho průběh, jelikož zakázali prodej jakýchkoliv destilátů, vína a piva a stanovili ceny jednotlivých druhů zboží. Dle jejich nařízení se novým „velitelem“ města stal Václav Škeřík.

Přeštice

Vzbouřenci posílení o klatovské dragouny obsadili na nádraží další vlakovou soupravu a s oběma ještě v průběhu dopoledne vyrazili na Plzeň. Cestou ještě obsadili nádraží a telegraf ve Švihově. Na další cestě je však zdržela nečekaná překážka. U Borov jim totiž stál vlak v protisměru. Urychleně jej obsadili a pokračovali do Přeštic, kde se údajně setkali se zástupci dělníků plzeňské Škodovky, které se snažili získat na svoji stranu. Jednání však zřejmě nevedla k žádnému konkrétnímu cíli. Následně se pokusili vyjednat s dobřanskou dragounskou posádkou, aby se stejně jako v Bystřici nad Úhlavou a v Klatovech přidala k nim. Zde sice nepochodili, avšak příslušníci dobřanského 2. dragounského pluku proti nim ani nezasáhli.

Plzeň - Litice

K dalšímu zdržení došlo u Litic, kde opět improvizovaný obrněný vlak rebelů narazil na protijedoucí soupravu. Tu již vyslalo vojenské velení Plzně úmyslně, aby se mohlo připravit na „řádné přivítání“ vzbouřenců. Podél trati od borské věznice urychleně zaujímaly pozice příslušníci 55. pěšího pluku a oddíl německých domobranců. Aby revoltující vojáky ze Železné Rudy co nejvíce vystrašili, umístili na náspy kolem tratě několik atrap děl vyrobených ze dřeva, jelikož všechny střelby schopné kanóny plzeňské posádky v tu dobu „bojovaly“ na jižním Slovensku proti výpadu maďarských hord Republiky rad. Zároveň do Plzně urychleně směřoval vyslanec od prezidenta republiky, major legií Václav Kopal, aby vyslechl rebelanty a pokusil se ukončit vzpouru. Pokud by se mu to nepovedlo, měla plzeňská posádka ostře zakročit.

Nejprve proběhlo jednání prostřednictvím drážního telefonu mezi vojenským velitelem Plzně podplukovníkem Wittmannem a Františkem Jelínkem. Hovor však nikam nevedl. Bylo jen dojednáno, že vlaky vzbouřenců zastaví na okraji Plzně, vojáci se přesunou na nedaleké cvičiště u zeměbraneckých kasáren (v místě dnešního Štefánikova náměstí) a tam dojde k jednání s majorem Václavem Kopalem. S tím rebelové souhlasili a rozbili na ploše tábor. Do něj se trousili zvědaví obyvatelé města.

Jednání a návrat vojáků do posádek

Major Václav Kopal nakonec vzbouřené vojáky přesvědčil, že pokračování na Prahu je zbytečné, jelikož prezident Masaryk má situaci plně pod kontrolou, a navrhl jim, aby pět jejich zástupců odjelo s ním přímo k prezidentovi, ostatní aby se vrátili do svých posádek v Klatovech a Železné Rudě. František Jelínek s návrhem souhlasil a vzbouření vojáci se za doprovodu plzeňské posádkové hudby klidně vypravili zpět k šumavským hřebenům. Tam ale ještě před nimi dorazil major legií Antonín Sýkora, kterého vyslal major Václav Kopal, zatímco jednal se vzbouřenci. Major Antonín Sýkora dosadil v Klatovech, Bystřici nad Úhlavou a Železné Rudě sesazené a arestované původní velitele zpět na jejich místa.

Středa 23. července 1919 – zatýkání

Dne 23. července, kdy byli již všichni vzbouření vojáci ve svých původních posádkách, začalo zatýkání vůdců a iniciátorů vzpoury. Některým se podařilo sice uprchnout, ale brzy se ocitli v celách všichni (jednalo se o Františka Jelínka, Václava Škeříka, Františka Astaloše, Blažeje Majera a Aloise Hrabáka). Pro zajištění situace se do města pod Černou věží urychleně přesunuli vojáci 29. pěšího pluku z Českých Budějovic. Muži této jednotky přijeli vlakem do stanice Luby a do Klatov vstupovali v bojové sestavě, což u mnoha obyvatel města vyvolalo značné obavy.

30. července 1919 – první kolo soudu

Ve středu 30. července 1919 stanuli zatčení před tribunálem divizního soudu v Praze v režimu tzv. náhlého soudu. Toto jednání mělo však velice rychlý průběh, jelikož hned druhý den soudci na základě připomínky obhájce dr. Poppela konstatovali, že rebelové patří před řádný soud, nikoliv náhlý. Tím skončilo první kolo soudu nad železnorudskými vzbouřenci.

3. listopadu  1919 – další líčení soudu

Od 3. listopadu 1919 započalo u pražského divizního soudu další přelíčení s aktéry železnorudské vzpoury. K původním pěti obžalovaným vojákům I. praporu přibylo ještě 18 vojáků (od I. praporu železnorudského a nově i několik mužů od 14. dragounského pluku) a civilisté. Jednalo se například o nadporučíka Starého, vojíny Josefa Skalníka, Josefa Blahouta, Františka Ocáska ze 14. dragounského pluku v Klatovech, truhláře státních železničních dílen Ludvíka Vavřince z Klatov, kteří se po příjezdu vlaku vzbouřenců do města pod Černou věží přidali na jejich stranu, dále Jana Hilgarta z Nýrska a Františka Pluhaře z Nové Kdyně, kteří jim pomáhali se získáním zbraní ze skladišť na bystřickém zámku.

Někteří z obžalovaných se před soudním tribunálem vynalézavě vymlouvali. Například Ludvík Vavřinec tvrdil, že se inkriminovaného rána potřeboval nutně dostat vlakem do Plzně, a protože žádný civilní spoj nejel, přisedl do vzbouřenecké improvizované obrněné soupravy.

Humorné výpovědi zaznívaly i od předvolaných svědků. Jeden z městských strážníků, kteří pod hrozbou vzbouřenců vydali své zbraně, vypověděl o celé události toto: „Obstoupilo mne několik legionářů. Měli bomby a povídají: „Bratře, je převrat, vydej zbraně!“. Odpověděl jsem jim:A dyť už je to jednou převrácený, tak jakej převrat eště chcete?!“ „Neptej se, bratře, my vám to poroučíme a vy budete dělat, co my budeme říkat!“. Na otázku soudce, zda neslyšel něco o tom, že by se rebelové chystali na Prahu či na Plzeň, odpověděl takto: „Ba ne, já sypal domů, jak když namaže!

4. prosinec 1919 – rozsudek. Trest smrti pro hlavního organizátora, milost od T. G. Masaryka

Ve čtvrtek 4. prosince 1919 byl vynesen rozsudek. Nejpřísnější verdikt, trest smrti provazem, dostal od předsedy vojenského soudu JUDr. Soukupa hlavní iniciátor vzpoury František Jelínek.

Ostatní poslal senát na různě dlouhou dobu do vězení. Nejdéle měli v cele zůstat Blažej Majer a Václav Hájek, kterým senát vyměřil čtyřleté tresty. Střelci Klementu Andrejskovi a desátníku Janu Hlobilovi vyměřil senát tři roky žaláře, desátníku Antonínu Jelínkovi a četaři Josefu Glaserovi dva roky. Následovali dva komisaři, kteří „převzali“ moc v Bystřici a v Klatovech, tedy František Astaloš a Václav Škeřík. Oba „obdrželi“ shodně rok a půl za mřížemi. Ostatní rozsudky se pohybovaly v řádech měsíců.

Ihned po vynesení podal František Jelínek zmateční stížnost k nejvyššímu vojenskému soudu. K překvapení mnohých byla vyřízena kladně a trest smrti byl změněn na žalář (nejprve doživotní, posléze na pětiletý) a zároveň putovalo na prezidentskou kancelář doporučení udělit Františku Jelínkovi milost. Tomáš G. Masaryk přání vojenské justice vyhověl a v červnu 1920 skutečně vůdci železnorudské vzpoury milost udělil.

Mýty a legendy kolem železnorudské vzpoury

Kolem železnorudské vzpoury se postupně vytvořilo množství mýtů. Částečně k nim přispěla i úřednická mašinérie vznikajícího státu.

Cenzura v Klatovských listech

Oproti státem proklamované svobodě tisku se například vydavatel a zodpovědný redaktor Klatovských listů Adolf Pechman dostal do sporu s novou státní mocí a článek „Očistná akce“ připravený k vydání byl zakázán.

Hned v následujícím čísle svého týdeníku si proto postěžoval následujícím článkem: „Zabavený článek v posledním čísle Kl. L. nadepsaný „Očistná akce“ měl informovati naše čtenářstvo o vojen. revoltě v Klatovech, který byla, jak bylo ihned patrno rázu bolševického. Líčili jsme to, co každý z občanů klatovských viděl na vlastní oči a přirozeně, jak ani jinak nemůže býti, zaujali jsme k těmto událostem naše vlastní stanovisko. Učinili jsme tak přes to, že byl vydán zákaz psáti o těchto událostech, také z té příčiny, abychom demonstrovali nespokojenost nad zákazem, kterým svoboda tisku v čsl. republice je omezována, aniž by bylo k tomu příčin. Mohli jsme našim čtenářům podat nemastné a neslané zprávy, které propustila Č.T.K. a které byly otisknuty v jiných listech, neučinili jsme tak vědomě, tím spíše ne, poněvadž jako bezprostřední pozorovatelé viděli jsme, jak celá „očistně bolševická akce“ se vyvíjela. Konečně už také z té příčiny ne, poněvadž mohlo-li „České slovo“ a „Večerník“ Práva lidu psáti o těchto událostech a o příčinách, sváděje vše na Národní demokracii, proč nesměl by místní lid říci pravou příčinu akce, již také k uhájení napadené strany! Bude, jak se zdá, nynější konfiskační prakse horší než za éry Bachovy, ba zdá se, že v ní bude i slušná porce teroru.

Zatčení starosty Dr. Karla Hostaše?

Jedna z legend tvrdila například to, že byli železnorudskými vzbouřenci zatčeni Dr. Karel Hostaš a správce hejtmanství Jaromír Vysoký. Dr. Karel Hostaš však dlel v době vzpoury v Praze a Jaromír Vysoký byl na dovolené, nemohli tudíž být zatčeni. Na rozkaz rebelů svolaná klatovská městská rada vydala pod tlakem vyhlášku k obyvatelstvu, pod níž byl za úřad z důvodu nepřítomnosti JUDr. Karla Hostaše podepsán Jindřich Schimann, náměstek starosty.

Demonstrace na podporu na Kladně a v Praze?

Další fáma popisovala, že proti líčení vojenského soudu s hlavními aktéry vzpoury protestovalo množství lidí na demonstracích na Kladně a v Praze. Toto bylo pouze přáním účastníků rebelie, ale realita se ukázala zcela jiná. Na druhou stranu prosakovaly informace o poněkud svérázné podobě charakteru desátníka Františka Jelínka.

Dohry železnorudské vzpoury

Nenápadnou dohrou železnorudské vzpoury bylo zavedení kontroly cestujících na trati Železná Ruda – Plzeň, kterou prováděla vojenská policie.

V reakci na ohánění se železnorudských vzbouřenců jejich legionářskými a vlasteneckými srdci vydal kapitán 8. střeleckého pluku slezského František Vondráček ostré prohlášení, kterým chtěl vše uvést na pravou míru:

Podivuhodné zprávy přišly z Klatov. Prý ruští legionáři se vzbouřili! Nemohu snésti pohanu, která tím děje se na jménu čsl. legionáře ze Sibiře a dávám, když už není možno mlčet, objasnění o tzv. ruských legionářích, kteří jsou na Šumavě.To jsou po většině lidé pochybní, na něž, až přijdou k nám seznamy jednotlivých pluků ze Sibiře, budou tyto ledovou sprchou. Jsou tam i lidé, kteří už zradili jednou české jméno, kteří bývali členy ne naší armády, ale i politickými komisaři bolševiků, jsou tam lidé, kteří mají sice svoji rubriku v seznamu pluku v Sibiři, ale v poznámce stojí „sběhl k bolševikům“!! Přišli všichni bez dokumentů, poněvadž „jim je bolševici vzali“ – Chytráci a jen opravdu malé procento mezi nimi, kteří jsou poctivci, a kteří ne svojí vinou nevrátí se se sibiřskou armádou… Ruští legionáři, zbojníci, armáda nedisciplinovaná? Ne, to už nemůžeme snésti, to už je příliš mnoho, aby čest naše byla pokálena, aby čest naše utrpěla, vždyť jsme příslušníci sibiřské armády, a v té už nebyli zrádci!

Pomník bitvě u Zborova v Železné Rudě
Pomník bitvě u Zborova v Železné Rudě v roce 1919. Před pomníkem technická četa, která ho pod velením poručíka Beneše vystavěla

Slavnostní odhalení pomníku
Slavnostní odhalení pomníku bitvě u Zborova v Železné Rudě 13. července 1919
Tento pomník se do dnešních dnů nezachoval.

Lokomotiva použitá vzbouřenci
Lokomotiva použitá vzbouřenci ze Železné Rudy k cestě do Plzně

Část železnorudských vzbouřenců před cestou na Plzeň
Část železnorudských vzbouřenců před cestou na Plzeň

Zdroj textu: Jan Jirák, historik