LOUPEŽ ČLOVĚKA NA ŽELEZNORUDSKÉM NÁDRAŽÍ V DUBNU 1935

Loupež člověka na železnorudském nádraží v dubnu 1935

Unikátní česko-bavorské nádraží v Železné Rudě – Alžbětíně znáte mnozí jako východisko pro vaše výlety Železnorudskem a nádherným krajem pod Velkým Javorem. Nádraží bylo otevřeno v roce 1877 za přítomnosti rakouského císaře.

Vycházka z centra Železné Rudy k nádraží a do Bavorské Rudy, která je lemovaná výhledy na hory Velký Javor a Špičák (po žluté značce či po naučné stezce stezce Sklářská) patří k populárním a fyzicky nenáročným rodinným výletům.

Nádraží se za posledních 100 let stalo přímým svědkem mnoha dějinných zvratů, které otřásaly Evropou a celým světem. V minulosti bylo a v současné době už opět je symbolem dlouholetého přátelského soužití Čechů a Němců a výborných sousedských vztahů. Také je ale svědkem jejich dočasného rozvratu v souvislosti s nástupem fašismu v Německu a pádem Železné opony po vítezství komunistické ideologie v Československu.

V obtížných časech bylo nádraží i místem naděje, ke kterému se např. v třicátých letech dvacátého století upínala pozornost německých antifašistů a početné skupiny antinacistických emigranů. Nicméně bylo i svědkem jejich únosů gestapem.

Chceme Vám vyprávět zapomenutý příběh záhadného únosu německého mladíka zpět na území hitlerovské Německa a to očima českého strážmistra Jana Manocha.

Četnický strážmistr Jan Manoch

V pondělí 7. května roku 1906 se v Trhových Svinech, okres České Budějovice, narodil místnímu cihláři Janu Manochovi a jeho manželce Kateřině syn. Jméno dostal po otci. Hned následující den byl místním kaplanem Vojtěchem Tupým pokřtěn a město Trhové Sviny zaznamenalo svého nového občana, Jana Hynka Manocha.

V místě svého narození vychodil Jan Manoch pět tříd obecné školy. Následně se v Ledenicích, okres České Budějovice, vyučil řemeslu v odborné pokračovací škole a dne 16. dubna 1924 začal pracovat jako truhlářský dělník u firmy Václav Posavád, truhlářství a sklad vlastního vyrobeného nábytku v Ledenicích.

Dne 1. října 1926 nastoupil k povinné vojenské službě do československé armády. Narukoval do Písku k tamnímu 11. Pěšímu pluku „Františka Palackého“. Po základním výcviku byl převelen do Prahy-Vršovic k 28. Pěšímu pluku. Službu v armádě ukončil ke dni 30. březnu 1928 v hodnosti svobodníka. Ve státní službě se mu zalíbilo, proto nastoupil do stavu četnictva jako četník na zkoušku. Prezentován byl dne 1. listopadu 1928 na Zemském četnickém velitelství v Praze.

Po absolvování výcviku a školení putoval nejprve do Klatov. Již v hodnosti četnického strážmistra pokračoval na stanici v Železné Rudě.

Za svého pobytu v Klatovech se Jan Manoch seznámil s Františkou Strejcovou ze Svrčovce u Klatov (narozena 28. 11. 1912), svojí budoucí manželkou. V červenci 1934 se v Klatovech konala svatba. Novomanželé dostali byt ve 2. patře české části nádražní budovy v Železné Rudě-Alžbětíně. Františka Strejcová, nyní již Manochová, byla zaměstnána jako kuchařka místní četnické stanice. Dne 4. září 1934 se novomanželům narodil syn Jan.

Strážmistr Jan Manoch nebydlel v nádražní budově náhodou. Četnická stanice v Železné Rudě mimo klasických policejních povinností plnila ještě další úkol. Stavěla vždy jednoho muže na službu společně s příslušníkem finanční nebo celní stráže na hraničním přechodu Železná Ruda – Bayerisch Eisenstein. Strážmistr Jan Manoch byl určen na službu právě u pohraniční pasové kontroly na tomto přechodu.

27. duben 1935

Při službě v sobotu 27. dubna 1935 poznal na vlastní kůži tento četník krutou realitu nacistického režimu v sousedním Německu. V poledne přijel na nádraží z Německa vlak, který zde svoji jízdu končil. Cestující, kteří vystoupili a chtěli pokračovat na území Československa, museli projít pasovou kontrolou. Tu zajišťovali společně zástupci četnictva a finanční stráže.

Zkušený četník si všiml jednoho z lidí, kteří se na nádraží objevili. Místní nebyl. Na turistu byl nezvykle oblečen, měl společenský oblek. Mladý muž se kolem sebe nervózně rozhlížel, což vzbudilo u Jana Manocha zvýšený zájem o tuto „podezřelou“ osobu. „Že by nějaký „lovec žen“ vyrazil na schůzku?“ pomyslel si strážmistr Jan Manoch. Musel se však věnovat pasovému odbavení cestujících z vlaku.

Uprostřed plnění svých pracovních povinností náhle zaslechl z prostoru před nádražím volání o pomoc v německém jazyce. Okamžitě zanechal pasové kontroly a vyběhl před nádraží. Uviděl, jak se neznámého mladíka, který jej před tím zaujal, surově snaží dva urostlí civilisté přetáhnout na německou stranu hranice. Mladík se zoufale bránil a křičel o pomoc. Proti přesile však měl pramalé naděje. Strážmistr Jan Manoch se na násilníky obořil a křikl na ně, ať toho nechají, že ve „svém“ rajónu nestrpí páchání bezpráví a výtržnosti. Útočníci mu hrubě německy odpověděli, že jsou na území Říše a budou si dělat, co chtějí. Strážmistr Jan Manoch nejprve uvažoval o použití služební zbraně. Událost však přilákala před budovu lidi z nádraží i blízkého okolí, proto nemohl riskovat, že by střelbou zranil nějakého civilistu.

Snažil se proto mladíkovi, který se držel vší silou zábradlí u silnice, pomoci holýma rukama. V tu chvíli však přišel nečekaný úder. Strážník bavorské hraniční policie Wyspeck, který ještě před několika okamžiky s Manochem prováděl pasovou kontrolu na nádraží, několika údery napadl nejprve českého strážmistra a následně pomohl útočníkům po mnoha úderech a kopancích silně krvácejícího mladíka odtáhnout na německou stranu hranice.

U tohoto únosu existuje dodnes několik nevyjasněných okolností. Tou první je identifikace oběti, tedy německy hovořícího „slušně oblečeného“ mladíka, který byl násilím odvlečen na německou stranu hranice. Druhou otázkou je, kdy přesně se událost stala. Třetí pak otázka méně záludná, to jest, kdo a proč mladíka do Německa unesl.

Kdo byl unesený mladík. Antifašista nebo agent? Jeden nebo dva únosy?

Přesná odpověď na první otázku je dnes v podstatě nemožná. Existují dvě varianty vysvětlení této události. Pro první z nich hovoří zprávy dobového tisku a vzpomínky strážmistra Jana Manocha. Mladík se údajně na nádraží německy dotazoval na cestu do městečka Nýrsko. Je proto možné, že šlo o německého sympatizanta nebo člena tehdy již zakázané německé sociálně demokratické strany. Bylo známo, že v Nýrsku byla pozice Německé sociálně demokratické strany dělnické v ČSR (Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei in der Tschechoslowakischen Republik – DSAP) velice silná, jak dokazovaly například výsledky komunálních a parlamentních voleb z let 1925, 1929 a 1935.

Od roku 1933 proto do Nýrska přicházeli antinacističtí emigranti z Německa a Rakouska (například v listopadu 1934 jich bylo v Nýrsku 12). Významně tyto uprchlíky podporoval i tehdejší sociálně demokratický starosta města Hans Ruppert. Proto se v tisku spekulovalo, že mladík směřoval právě do Nýrska, kde v tu dobu působila značná část původního vedení VSPD v emigraci za vydatné podpory místních obyvatel.

V presidiálních spisech okresního úřadu však najdeme záznam z konce dubna roku 1935, který popisuje událost, která se nápadně podobá popisovanému incidentu. Dle zápisu, který byl pořízen 29. dubna 1935, došlo v noci z 25. na 26. dubna 1935 k „loupeži člověka“ na pohraničním nádraží v Železné Rudě. V protokolu je jako jedna ze zúčastněných osob u incidentu jmenován strážmistr Jan Manoch. Podle tohoto dokumentu přijel vlakem z Německa o půlnoci z 25. na 26. dubna 1935 muž, který se u pasové kontroly prokázal pohraniční průkazkou na jméno Otto Thill, bydlištěm v Rejštejně. Službu konajícího strážmistra Jana Manocha se ptal, zdali se po něm na nádraží nesháněl pan Neumann. Četník se musel věnovat pasové kontrole dalších cestujících, kteří přijeli vlakem, proto požádal Otto Thilla o chvilku strpení.

Do hry v ten moment vstoupil bavorský celník, který Thilla vyzval, aby jej následoval do kanceláře v německé půlce nádraží. Když oslovený neprojevoval přílišnou ochotu, apel se opakoval již v mnohem hrubší podobě. Na opakovanou a důraznější výzvu již Otto Thill zareagoval a bavorského celníka následoval do kanceláře. Víc jej strážmistr Manoch neviděl. Zápis okresního úřadu konstatuje, že Otto Thill je jméno krycí, stejně jako jméno Neumann. Podle úředního protokolu se s největší pravděpodobností jednalo o agenta československé ofenzivní zpravodajské služby, který byl zatčen. K zajištění podle svědectví Manocha přistupoval klidně, protože si byl patrně vědom, že u sebe nemá žádné materiály, které by jej mohly prozradit.

O pravé identitě a dalších osudech násilně odvedeného člověka z železnorudského nádraží do Německa se více z dostupných historických pramenů nedozvíme. Otázkou zůstává, zda byli z hraničního přechodu Železná Ruda – Bayerisch Eisenstein uneseni krátce po sobě dva muži nebo se jednalo o jeden incident, který byl následně rozdílně interpretován a datován.

Kdy k únosu / únosům došlo?

Ani odpověď na druhou otázku není možné dát dnes zcela jednoznačnou. Souvisí to s předchozí úvahou o tom, jestli došlo k únosu jednomu nebo dvěma. Pokud byl únos jeden, k čemuž se autor kloní více, pak by se v jeho datování mělo přihlížet spíše k úřednímu záznamu, tj. že se věc přihodila v noci z 25. na 26. dubna 1935. Novináři se ve svých článcích z důvodu senzacechtivosti často mírně či více odchýlili od reality a Jan Manoch si mohl s odstupem času data a hodiny poplést.

Kdo je únosce?

Třetí otázka se nejeví tak záludná. V podstatě existují dvě varianty, kdo mohl mít na únosu zájem a kdo jej provedl. Podle vzpomínek Jana Manocha a novinářů se jednalo o příslušníky německé tajné policie známé jako Gestapo. Na druhou stranu, pokud se jednalo o únos českého agenta, mohla to provést německá zpravodajská služba Abwehr. Jasnější odpověď by přicházela do úvahy, pokud bychom odhalili, zda se incident odehrál tak, jak jej líčil týdeník Šumavan a strážmistr Jan Manoch, nebo podle zápisu uloženého v archivu Okresního úřadu v Klatovech.

První varianta by nasvědčovala spíše akci Gestapa, druhá by hovořila pro Abwehr. Ostatně nádraží v Železné Rudě-Alžbětíně pro jeho unikátní stavební řešení a polohu přímo na hranici hojně využívali agenti československé i německé zpravodajské služby jako místo pro setkání s agenty nebo nenápadné předání dokumentů. Obě tajné služby těžily z růstu turistického ruchu, který hlavně v oblasti Železné Rudy a Špičáku nastal ve 30. letech 20. století.

Nepříjemná dohra pro strážmistra Manocha

Pro strážmistra Jana Manocha měla celá událost ještě nepříjemnou dohru. Několikrát byl v následujících týdnech fyzicky napaden a jednou dokonce surově zbit místními sympatizanty nacistického hnutí. K tomu se přidaly výhrůžky, že pokud se bude zastávat antinacistů, může jej potkat stejný osud jako neznámého muže a ve vyšetřovacích celách Gestapa v Bayerisch Eisenstein by se mu prý moc nelíbilo a dostal by patřičně za vyučenou.

Houstnoucí atmosféra v pohraničí

Atmosféra v pohraničí houstla. V Železné Rudě bylo zaznamenáno několik protičeských vystoupení. Většina domů německých obyvatel Železné Rudy byla od začátku května vyzdobena vlaječkami SdP, v oknech se objevily obrazy Konrada Henleina. Verbální útoky proti českým obyvatelům města se staly denní realitou. Po nocích docházelo i k fyzickému napadání.

Mezi nejagilnější nacisty ve městě patřil sekretář Straube z hotelu Rixi. K částečnému uklidnění situace došlo po 20. květnu 1938, kdy okolí města obsadily jednotky zmobilizované čsl. branné moci. Mnoho mužů německé národnosti vojenskou službou povinných prchlo za hranice. V sobotu 10. září 1938 místní činovníci SdP v reakci na schůzi místní české menšiny s poslancem Dr. Karlem Kominem v železnorudském hotelu Praha zamalovali černou barvou české tabulky firem a úřadů ve městě (včetně českých nápisů na německých živnostech). Po tomto incidentu prchla většina aktérů této provokace do Německa.

Jak vtipně zaznamenali čeští železničáři, blahobyt v Německu zdaleka nedosahoval očekávání, protože si tito uprchlíci chodili k hraniční závoře pro obědy, které jim připravovaly jejich manželky, jež zůstaly doma, v Železné Rudě. Jan Manoch proto poslal raději rodinu, stejně jako další státní zaměstnanci, do bezpečnějšího vnitrozemí. První cesta jeho rodiny vedla ze Železné Rudy do Svrčovce u Klatov, k rodičům paní Františky.

Jako český státní zaměstnanec a příslušník uniformovaného a ozbrojeného sboru se v září 1938 dostal Jan Manoch v Železné Rudě opětovně do potíží. V posledních deseti zářijových dnech roku 1938 se totiž v pohraničních oblastech s početnou německou enklávou rozhořela doslova lokální válka. Nevyhnula se ani Klatovsku.

Ve čtvrtek 22. září 1938 zaútočily ve 13:30 hodin jednotky praporu Freikorps Eisenstein na postavení československé branné moci v Železné Rudě. Nádraží v Železné Rudě-Alžbětíně se stalo jedním z prvních cílů. Železnou Rudu bránila tři družstva S.O.S. (Stráže obrany státu) v pozicích u hotelu Grádl, lesovny Bredlův dvůr a železniční zastávky posílená o zbylé místní četníky, příslušníky finanční stráže a další české státní zaměstnance (pošťáky, lesníky, železničáře...). Nápor útočníků, a hlavně jejich početní převaha byly tak velké, že obránci museli ustoupit až k Čachrovu a za Hojsovu Stráž.

Železná Ruda a její obyvatelé z řad Čechů a německých antinacistů se stali terčem nenávisti dosavadním úspěchem opojených příslušníků Freikorps. Do Německa bylo odvlečeno několik českých státních zaměstnanců (hlavně železničářů) a téměř 20 německých antinacistů. Následujícího dne dopoledne dobyly jednotky S.O.S. posílené o z Klatov vyslaný pohotovostní oddíl 35. pěšího pluku Železnou Rudu zpět.

Všech bojů se účastnil i strážmistr Jan Manoch. O několik dnů později však byl přijat mnichovský diktát a zbylí čeští obyvatelé Železné Rudy raději odcházeli do vnitrozemí. Poslední odcházeli četníci a družstva S.O.S.

Působení Jana Manocha v Klatovech a ve Švihově

Po odchodu z pohraničí sloužil nadále Jan Manoch u četnictva. Zakoupil s manželkou v Klatovech byt v čp. 152. Dne 14. ledna 1939 se manželům Manochovým narodilo druhé dítě, dcera Věra. Strážmistr Jan Manoch přešel na četnickou stanici ve Švihově, kam se i s rodinou v roce 1940 odstěhoval do domku čp. 308. V témže roce musel stejně jako další státní zaměstnanci prokázat svůj nežidovský původ, aby mohl pokračovat v kariéře četníka.

Z historických pramenů opětovně vystupuje v květnové revoluci v roce 1945. Švihovští četníci se pod vedením vrchního strážmistra Václava Hrdličky přidali na stranu povstalců. V sobotu 5. května 1945 měli službu tehdy již štábní strážmistr Jan Manoch a Bohuslav Nedbal. Na stanici zůstali vrchní strážmistr Václav Hrdlička a štábní strážmistr Jakub Vaněk.

Kolem 11 hodiny dopoledne dorazil z Klatov na švihovskou stanici okresní velitel protektorátního četnictva poručík Josef Pravda. Díky zprávám o vzniku povstání vládla na služebně vyostřená nálada, protože okresní velitel hovořil výhradně německy, za což jej švihovští četníci kritizovali. Vznikající hádku přerušil příchod zástupce místního revolučního národního výboru, učitele Josefa Cihláře. Ten žádal velitele stanice o doprovod na vyjednávání s velitelem místní německé posádky podplukovníkem Weberem o kapitulaci a odzbrojení jeho vojáků. Štáb německé posádky ve Švihově sídlil v hostinci Františka Trnky. Z četnické stanice doprovodil Josefa Cihláře vrchní strážmistr Václav Hrdlička.

V hostinci Františka Trnky pak tlumočil četník německému veliteli města informace o vyhlášení Československé republiky a nabídku, že po složení zbraní bude německá posádka pod eskortou odvedena do Klatov, kde přejde do zajetí americké armády, jejíž přítomnost ve městě pod Černou věží potvrzovalo již několik zpráv. Podplukovník Weber sdělil parlamentářům, že se nejprve spojí s klatovskou posádkou wehrmachtu a následně vzkáže své rozhodnutí. Byl domluven klid zbraní.

Následně se oba parlamentáři vydali na náměstí, kde v hostinci „U Štěpánků“ sídlilo velitelství německého polního četnictva. Jeho velitel se vzdát odmítl s tím, že to musí probrat s velitelstvím, které bylo v květnu 1945 umístěno na zámku v Červeném Poříčí. Zvrat nepřinesl ani příjezd amerického zpravodajského důstojníka jednotek OSS Franka „Botka“ Bindera, který v civilu postupoval před americkými jednotkami a snažil se vyjednávat kapitulace německých posádek, aby se zabránilo zbytečným obětem na životech v posledních okamžicích války. Nakonec bylo dojednáno, že do Červeného Poříčí vyjede motocykl s českým parlamentářem a velitelem jednotky polního četnictva. Jako parlamentář za českou stranu byl vybrán štábní strážmistr Jan Manoch.

V tu chvíli český četník netušil, jak se opětovně ocitne blízko smrti, a to z nečekané strany. O jeho odjezdu na vyjednávání totiž nebyly informovány všechny hlídky švihovských povstalců. Když se vracel od Červeného Poříčí motocykl, na němž zahlédli povstalci německého důstojníka, zahájil na něj palbu povstalecký těžký kulomet umístěný na hradní věži. Revolucionáři si nevšimli, že mimo německého důstojníka na motorce jede i štábní strážmistr Jan Manoch. Naštěstí se povstalci netrefili a motocykl i s osádkou zmizel z jejich zorného střeleckého pole.

Nakonec německá posádka kapitulovala pod podmínkou, že bude bez zbytečných prodlev eskortována do Klatov, kde přejde do amerického zajetí. Část kapitulujících vojáků, hlavně důstojníci, odjela ze Švihova v podvečer 5. května do Klatov. Štábní strážmistr Jan Manoch je doprovázel jako jeden z členů eskorty. Zbytek mužstva (německou posádku Švihova tvořilo cca 300 mužů) pochodoval do Klatov pěšky za doprovodu stráží, kterým velel vrchní strážmistr Boh. Dudek. V neděli 6. května dopoledne vítal Jan Manoch společně s dalšími obyvateli městečka Švihov americké osvoboditele.

Po válce zůstal štábní strážmistr Jan Manoch ve Švihově. Až do konce května 1961 sloužil u bezpečnosti. Nejprve na místním oddělení SNB ve Švihově, kde se v roce 1946 vypracoval na velitele oddělení a do hodnosti vrchního strážmistra. V květnu 1950 přešel do Plzně. Svoji policejní kariéru ukončil v hodnosti podpraporčíka posledního května roku 1961. Zemřel dne 4. května 1977 v klatovské nemocnici.

Resumé

Služba u četnictva nebyla nikdy jednoduchou záležitostí, byť pro mnoho občanů meziválečné ČSR znamenala poměrně slušné zabezpečení. Příkladem toho jsou životní osudy Jana Manocha, který se mimo klasických služebních povinností při dohledu nad dodržováním zákonů ČSR ocitl v průběhu let 1935–1945 hned třikrát tváří tvář smrti.

Jedním z úskalí služby v příhraničních stanicích četnictva se ve 30. letech 20. století stávaly střety s příznivci nacistické ideologie. Při prosazování svých cílů se nezdráhali tito lidé používat teroristické metody. Mezi ně patřily i únosy svých protivníků na území Říše, kde se jim následně dostalo „řádného zadostiučinění“. V průběhu let 1933–1938 uskutečnily Gestapo a Abwehr takovýchto únosů z území ČSR hned několik. Oběti se rekrutovaly z řad významných protinacistických emigrantů nebo agentů zpravodajské služby. Jeden ze „zapomenutých“ únosů, podle tehdejšího čsl. trestního práva „krádeží člověka“, se odehrál na konci dubna 1935 na přechodu Železná Ruda – Eisenstein.

V souvislosti s eskalací násilí v pohraničních oblastech ČSR v září 1938 se i Železná Ruda stala několikrát cílem teroristických útoků jednotek Freikorps. K největšímu došlo dne 22. září, kdy bylo městečko dobyto a obsazeno nacisty. Místní četníci patřili k jeho obráncům a následujícího dne ve spolupráci s jednotkami čsl. armády obnovovali v tomto místě kontrolu čsl. správy nad oblastí.

Na samém sklonku války se protektorátní četnictvo ocitlo v nelehké pozici. Po vzniku povstání v květnu 1945 se s výjimkou několika zatvrzelých kolaborantů přidalo na stranu povstalců a často s nasazením vlastního života pomáhalo přebírat kontrolu nad městy a městečky v regionu.

Zdroj textu: Jan Jirák, historik

Jan Manoch ještě jako svobodník 11. pěšího pluku „Františka Palackého“ v Písku